Úvodem
Barbora Novotná (Panklová) se dostala do Čech spolu se svými rodiči v roce 1820. Tehdy panský kočí Johann Pankl a pradlena Terezie Novotná, oba službou u náchodské vrchnosti, dorazili se dvorem do Ratibořic. V létě téhož roku se konala v maloskalickém kostele svatba. Šťastné dětství v Ratibořicích, zidealizované v povídkách Babička a Pan učitel, rychle uteklo a kostel v Malé Skalici se stal po sedmnácti letech svědkem další svatby. Mladičká Barbora se nyní vdávala sama – za o mnoho let staršího respicienta finanční stráže v Červeném Kostelci Josefa Němce, vlastence, jenž byl „dobrý jako dítě, ale prudký jako oheň“. Dva dny po svatbě se na historicky prvním Jiřinkovém plese v novém tanečním sále Steidlerova hostince U Bílého lva rozloučila nevěsta se svobodou. Novomanželský pár si na podzim roku 1837 najal v Červeném Kostelci malý byt v kupeckém domě Augustina Hůlka.
Novou životní zkušenost snášela romantická Barbora od počátku těžce, život malého města a jeho obyvatel na ni však zapůsobil tak výrazně, že je s laskavostí dobré pozorovatelky mohla po letech zachytit v povídce Chudí lidé. Kupcova rodina patřila ke generaci, jež se jen pomalu vyrovnávala s novými poměry, v nichž už nestačilo nakoupit jen to, co se zítra prodá, a vědět, „co čas od času spotřebuju“. Sama budoucí spisovatelka, vyšlá z malých poměrů a vzdělávaná v podmínkách venkova, měla pro takové chápání doby porozumění.
Dům si dobře pamatovala i po letech – byl bílý se zelenými okenicemi. Krám byl plný zboží a nad pultem byly zavěšeny dvě mořské panny. Za krámem byla letní kuchyně. V krámě i v bytě bylo vždy čisto, paní domu brala úklid vážně. Augustin Hůlek patřil mezi významné kostelecké občany, i když mu byla přisuzována podivínská povaha. Známý byl ale i pro svůj humor. Jeho rodina žila střídmě, zbytečně nerozhazovala, ale nezapomínala na chudé. Manželé byli bezdětní, vychovávali však svou osiřelou neteř, jejíž manžel otevřel později v domku poštovní úřad. Večer sedávala mladá paní Němcová u okna a čekávala, až se z otevřených oken fary ozvou zvuky houslí – na jedny z nich hrál Augustin Purm, jehož poznala malá Barunka jako učitele v českoskalické škole. V Červeném Kostelci poznala Božena Němcová i Josefa Alinu, člověka, jež se stal předobrazem hlavní postavy povídky Chudí lidé – Jakuba Haliny. Alina prošel svět, ale doma se živil nádenickou prací. Uměl číst i psát, uměl německy, mezi lidmi měl pověst poctivého člověka. Pro jeho dlouhou lněnou halenu si jej lidé překřtili na Halinu. Služební povinnosti Josefa Němce odvedly mladou rodinu, očekávající narození prvního syna, do Josefova již v dubnu roku 1838.
Na pobyt spisovatelky kostelečtí nezapomněli. V roce 1912 byla před zraky velkého počtu lidí odhalena na Hůlkově domě pamětní deska připomínající měsíce, jež zde spisovatelka strávila. Roku 1942 přibyla v podkroví světnička Boženy Němcové – nadšencům z místního muzejního spolku se podařilo shromáždit pozoruhodné připomínky doby, v níž žila, např. originální Hůlkův obchodní pult, jež Němcovi používali jako prádelník. V roce 1962 se expozice domku rozšířila i o přízemní prostory, kde byly instalovány ukázky dobového zařízení a přadlácké praxe, která byla pro město v první třetině 19. století typická. Technický stav budovy znemožnil veřejnosti na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století přístup do expozic. Domku se poté ujalo Muzeum Boženy Němcové v České Skalici, které jej spravovalo až do roku 1999, kdy přešel do správy Městského kulturního střediska v Červeném Kostelci.
